ZÁKLADNÍM VÝCHODISKEM MÉ PRÁCE JE LÁSKA A OBDIV KE SKUTEČNOSTI.

A to jak k přírodě, vnímané našimi smysly, tak ke vztahům, které vytvořil člověk a jež chápeme poznáním. Často čteme ve statích některých uměleckých teoretiků současnosti, že ten či onen malíř skutečnost „nepopisuje“, ale „vyjadřuje“, přičemž pejorativního „popisovat“ se užívá na místo klasického „zobrazovat“. Právě rozdíl mezi objektivním „zobrazováním“ a subjektivním „vyjádřením“ je v podstatě rozdíl mezi klasickým a moderním. Je to dvojí a vzájemně se vylučující přístup k realitě. V každém zobrazení je ovšem kus vyjádření a v každém vyjádření něco zobrazování – protože každý „zobrazující“ je zároveň subjektem a každý „vyjadřující“ je částí objektivní reality.

Mně je toto moderní, subjektivní „vyjadřování“ reality dokonale vzdálené i cizí. Se subjektivním, vyhraněně individualistickým přístupem k realitě se nemohu a ani nechci ztotožnit. Skutečnost, ať již historická nebo současná, se mi sama o sobě jeví natolik zajímavá, přitažlivá, vzrušující a krásná, že necítím žádnou potřebu z ní něco vybírat, nebo k ní něco přidávat, tím méně ji sám hodnotit. Samozřejmě nemohu postihnout celou skutečnost ani v jejích dílčích projevech, ale právě osobní stanovisko, dané mými možnostmi, cítím spíše jako omezení než jako přednost.

Uměleckost je podle mého názoru nutně obsažena v samotné realitě – viděné i poznané – že bych byl naprosto spokojen, kdyby se mi tuto skutečnost podařilo objektivně zobrazit, ale třeba i popsat nebo ilustrovat. Nevidím pro sebe nic špatného v tom, kdybych dokázal doprovodit velkolepost skutečnosti alespoň trochu adekvátním obrazem nebo vývoje.
Samozřejmě do skutečnosti kolem sebe a do skutečnosti současného světa zahrnuji i názory, postoje, vědění a stanoviska lidí, především těch, které znám a jsou mi blízcí. Také z jejich myšlení, poznání a práce se snažím vycházet. Nemám žádnou touhu, a proto zřejmě ani schopnosti vidět v životě a ve všem kolem sebe něco, co nikdo jiný nevidí, a pak lidem toto „poznání“ zjevovat. Naopak chci malovat věci tak, jak se domnívám, že je vidí, nebo by mohla či měla vidět většina těch lidí, kteří mi jsou svým postojem ke světu blízcí.

Chtěl bych vidět nový a rychle se měnící svět očima těch, kteří jsou s jeho proměnami úzce spjati. Chtěl bych svými obrazy včlenit do kolektivních snah lidí, usilujících konkrétně o spojení humanismu a vědeckotechnické revoluce a o novou vítěznou poznání a jednání.

Mám stejně rád a je mi stejně blízké minulé i současné, humanistické i technické, všechno – nebo téměř všechno – od Egypta a antiky přes středověk, renesanci, baroko až k devatenáctému století a současné nejmodernější technice. Ať již jde o kybernetické roboty, kosmické rakety, nebo o řízenou termojadernou reakci, formy umělecké či technické.

Zdá se mi zajímavým námětem na obrovský cyklus obrazů všechno, co umožňuje podívat se na určitou dobu či určité téma z více stran a dovoluje více vyprávět. Literárnost, kterou moderní umění nepromíjí, je mi blízká a chtěl bych, aby mé obrazy byly „vyprávěcí“. Proto také, na rozdíl od moderního umění, je pro mě důležitý a často podstatný námět. Mnohé mé obrazy vznikají i proto, že mi malování dovoluje – a dokonce často i nutí – se mnoha tématy, které mě obsahově zajímají, zabývat podrobněji.

Když jsem maloval více než tři desítky obrazů malířů mně blízkých, pochopitelně jsem se s jejich díly, způsobem práce a přístupy ke skutečnosti seznamoval přece jen podrobněji, než kdybych si reprodukci jejich děl jenom listoval.

Je možné, že má láska ke skutečnosti je trošku naivní, že postrádá kritičnosti a vede často k idealizaci, ale to je asi dáno mým založením. Snad je v tom i reakce na nemalou část moderního umění, která uměleckost nachází v ošklivosti, depresi, v křeči a deformaci reality. Snad to není tak velké a neodpustitelné provinění – dávat v životě i v obrazech přednost krásnému před ošklivým.

Jestliže téměř každý historický námět se mi jeví sám o sobě zajímavý a umělecký, zdá se mi také neobyčejně současný. Vždyť i historii vidíme dnes, právě díky novým neobyčejně vědeckým poznáním, nové, pravdivěji a komplexněji než kdykoli v minulosti. Srovnejme třeba rozsah a kvalitu informací, které měl renesanční umělec o antice, s našimi současnými možnostmi poznání antického světa. Vzpomeňme, jak třeba francouzské umění objevovalo Afriku, vybavme si barokní zobrazení biblických námětů nebo historické obrazy romantiků. Tyto a jiné příklady nám umožňují srovnávat a vidět, jak obrovské množství konkrétních historických poznatků se dnes spojuje s novým, právě vědou a technikou umožněným hodnocením. Jako nikdy v dějinách se také celá minulost lidstva stává předmětem současného zájmu.

Už proto jsou pro mne staré i novější civilizace, doby i děje naprosto dnešní a živé. I tady jsou mé názory protikladné modernímu umění, které programově usilovalo zbavit člověka i umění „nánosu starých civilizací.“ Vždyť dvacáté století se v umění naprosto odvrátilo od řeckolatinské tradice, v níž realita a racionalita byly dva základní pilíře. Pro mě je právě tato tradice spolu s antickým spojením rozumového a smyslového základním východiskem a měřítkem, kterými hodnotím svou osobní zkušenost.

Stejně tak jako minulost neguje moderní umění i možnost poznání objektivní reality, soustřeďuje se spíše na iracionalitu, pudy a v lepším případě na city člověka.

Samozřejmě mluvíme-li o moderním umění, musíme mít na mysli sto let jeho trvání a neopomenout obrovskou rozdílnost názorovou a změny, jimiž prošlo. Vždyť mezi Velázquezem a Manetem nebo Rembrandtem a Goghem je nesrovnatelně menší rozdíl než třeba mezi Monetem a Kandinským nebo Matissem a Pollockem. – Právě v posledních desetiletích se moderní umění programově vzdaluje od reality.

Ale mně se právě konkrétní svět kolem nás, svět nových věcí, nových tvarů, nového poznání zdá nesmírně zajímavý a vzrušující „sám o sobě“. Právě novým myšlením začíná být znovu poznatelný i při všech svých proměnách, při své rychlosti svého vývoje.
Tato poznatelnost světa spolu s možnostmi jeho proměn dávají netušené možnosti právě realistickému zobrazení. Realismus je zobrazení typického za typických okolností a vědeckotechnická revoluce umožňuje jednak typické postihnout, ale současně neustále mění typické okolnosti.

Na jedné straně vrací člověka do života a do umění rozum, logiku, poznání a vytváří podmínky pro realismus, na druhé straně svým pohybem mění jeho možné formy. Realismus devatenáctého století vycházel z filozofického materialismu a ze začínajícího nástupu přírodních věd. Viděl skutečnost objektivně, ale jako danou a v podstatě neměnnou. Dnes jak dialektické myšlení, tak ohromný rozvoj vědy a techniky mění dokonalé statické představy o realitě. Jaké možnosti dává nová dynamika pro zobrazování reality!

Zdá se mi, jako by dnešní svět začínal znovu na vyšším stupni dosahovat jednoty, která umožňuje syntézu a dává tak možnosti pro nové období slohové.

Pochopitelně, zdá-li se mi svět stále více jednotný a poznatelný, vyplývá z toho úsilí o nalezení způsobu práce, který by mi dovolil v podstatě stejnými malířskými prostředky celý tento svět, tak jak jsem schopen jej poznat, namalovat. Namalovat všechno, co je malovatelné a co mě zajímá – od dětského portrétu až k obrazům s tak abstraktními náměty, jako je kybernetika nebo genové inženýrství. Hledám takové formy, které mi dovolí spojit organicky na obraze obě mé lásky – historii i současnost stejně tak jako historické formy umění a techniku.

Rád bych spojil i to, co je mi v moderním umění blízké. Především barevnost a tvarosloví nefigurativního umění s objektivním „klasickým“ přístupem k realitě. Rád bych spojil v celek to, co v přírodě a v životě vidím, s tím, co o lidech a věcech vím.

Mám rád stejně Velázqueze jako Miróa. Manet a Picasso jsou pro mě stejně současní jako závodníci Formule 1. Obdivuji Homéra jako Einsteina, antické umění jako elektroniku. Chtěl bych, aby mé obrazy s historickou tematikou měly v sobě něco současného a obrazy s moderní technikou něco klasického.

Byl bych rád, kdyby mé obrazy byly přijaté jako výraz lásky k objektivní skutečnosti a kdyby se alespoň trochu přiblížily revolučním cílům současnosti – to je spojení kvalitativně nového humanismu s nejvyspělejší vědou a technikou.

IVAN SEDLISKÝ

Ivan Sedliský

obrazy